Krásu tvrdého spánku přerušil hluk z okna, které můj milovaný, můj Thierry před půl hodinou otevřel. Zvuk toho všeho troubení, vrčení, syčení, mluvení a křičení tvořilo nepříjemnou skladbu, která mě donutila se bezmocně vyvalit z teplého objetí mé peřiny do chladného světa bílých stěn.

Vyplazil jsem se s prvním krokem a málem se s bolestí v zádech svalil na zem.

Po chvilce fňukání jsem se zmocnil svého oblečení. V rudé mikině jsem se vydal do kuchyně kde už snídal můj muž všech tváří, muž, jehož jsem včera nechal se zmocnit mého těla.

„Dobré ráno." Usmál se na mě, jeho úsměv byl pro mě ranní šálek kávy. Jeho úsměv je jako rozkvetlá květina na jaře, je jako malé štěně, které prosí o pozornost.

Začal jsem si dělat topinky a během toho co jsem čekal jsem se posadil na linku. Mával nohama ve vzduchu a zase se zamyslel nad tím, zda si ho budu chtít vzít.

Ne! Nemůžu takhle nad tím přemýšlet! Bože! Co je s tebou? Chrastí mi v hlavě nebo co? Jasně že ho chci, jasně že ho miluju!

Miluju...

Tousty už vyskočily a je si je s máslem a marmeládou vzal ke stolu. Thierry si dával ovesnou kaši od nějaké značky která prodává věci pro sportovce.

Chvíli jsme jenom potichu seděli a jedli, on při tom projížděl sociální sítě. „Napadlo mě..." začal jsem, Thierry zvedl svůj pohled a koukal na mě svýma krásnýma temnýma očima, které se krásně lesky. „Napadlo mě že bychom mohly jít teď v neděli jít s mojí tetou na mši..." řekl jsem trochu tlumeně a koukal při tom do talíře.

On na mě stále koukal jako vyjukaná sova. „A to jsi mi hodlal říct kdy?" řekl a stále na mě upíral své oči. „Jsi mi to nemohl říct týden dopředu abych se psychicky připravil?" řekl dramaticky, jako by se měl při prvním kroku na posvátnou půdu rozpadnout. „Prosím tě. Nepřeháněj." Uklidňoval jsem ho. „Mě to hlavně napadlo až teď." Řekl jsem a ukousl si svého toustu.

„To mi připomíná že bych jí měl pak zavolat."

Můj drahý na mě stále hleděl jako bych se zbláznil, jako bych byl totálně mimo.

Měl menší incident se svojí rodinou, která je silně věřící, a tak se od té doby vyhýbal kostelům a skupinám lidí kteří věřili v boha.

Pohlédl jsem na jeho zděšený obličej a pousmál se „Neboj, moje teta není tak šílená jako oni." Položil jsem svoji ruku na tu jeho a pohlédl mu do jeho zděšených očí.

Vidět jeho oči takhle plně otevřené bylo vzácné, normálně je má ostré, upřené na něco. Ale teď je má rozevřené, až dětské. Tak nevinné.