„Kyle!" v dálce se po ozvěně rozléhaly rychlé kroky „Kyle!" křičel známý hlas.

Na kolena přede mě padl Thierry. Pomalu jsem otevřel oči. Byl jsem promrznutý skoro skrz na skrz. Má kůže ledová na dotek. Thierry se skleněnýma očima hleděl na mou zničenou tvář.

„Kyle, to zvládneš." Říkal skoro šeptem, chytil mě a pokusil se mě zvednout. Na poprvé jsem padl opět na zem, na podruhé si mou ruku dal na rameno a skoro mě za sebou táhnul. Neměl jsem žádnou sílu, bylo bolestivé pouze samotné použití jednoho svalu, ale i přes to jsem se pokoušel trochu držet na nohou.

Šli jsme k tomu světlu, Thierry celou dobu na mě mluvil, však já nevnímal. Jediné co jsem vnímal bylo teplé světlo jež mě hřálo.

„Ještě kousek." Řekl roztřeseným hlasem. Lehce jsem pootočil hlavou, v tu chvíli to nešlo, ale kdyby jo, tak bych mu řekl to, jak moc ho miluji.

To světlo, bylo to jako by nás pohltilo. Oslepení, vešli jsme do něj. Mé chladné tělo zahltil pocit tepla a uspokojení, krev v žilách opět horká, chladné rty opět rudé, jako zralá jablka a tváře plné barev.

Otevřeli jsme oči. Bel Air. Východ slunce vše zabarvil do narůžovělé barvy. Bylo slyšet poklidné zpívání ptáků v korunách stromů a čerstvý svěží vánek ladně kolem nás tančil.

Byl to ráj v Los Angeles, klidné místo, kde ruch města nezasahoval. Vily a rodinné domy lemovaly uhlazené silnice, palmy se slušně skláněli nad námi. V dáli byly vidět vysoké oblé hory v nachových barvách, jež ladili s místními květy.

„Ztracený ráj..." vydechl Thierry, jež mě pevně držel u svého těla. Shlédl na mě s výrazem čistého štěstí, nebyl to však žádný škleb, nebo Americký úsměv, jenom uvolněný pohled s jiskrou v očích.

„Mon amour," řekl jsem po chvilce „ani nevíš jak jsi pro mě důležitý."

Thierry se zasmál, při čemž mu ukápla slza, jež si hned setřel. Nikdy mě neslyšel říct něco francouzsky. Kráčeli jsme dál, slunce hřálo a svět se opět dal, alespoň v mých očích do pořádku.

Došli jsme ke svahu, ze kterého byl výhled na Los Angeles, město bohů a monster. V dáli se v oparu ranní mlhy tyčil nápis Hollywood.

„Miluju tě." Řekl Thierry, vzhlédl sem a viděl, jak hledí do dáli na to město, jež se stalo před pár měsíci jeho novým domovem. Slzy štěstí mu stékali po zlaté kůži a jeho tmavé vlasy cuchal vítr.

Opět jsem vzhlédl před sebe, hlavu si opřel o Thierryho hruď a jeho ruce, jež si mě drželi na místě jsem přitiskl ke svému srdci.

Jenom jsme tam stáli a hleděli, nic víc, ale to stačilo. Život ne vždy musí být plný zážitků, drama, jízdy. Občas se stačí jen stát na místě. Ale ať už se děje cokoliv, vždy jsou nejlepší ty chvíle, při kterých jste s těmi, co nejvíce milujete.

A tak jak jsme žili v momentu, pod námi se probouzelo město, květiny rozevíraly své květy a děti vyváděli.

V ten moment jsem si opravdu přišel živ, konečně volný.

KONEC