Bylo léto, dvacátého čtvrtého osmí. Obloha byla jasné modrá s čistými mraky, které se pomalu rozplývaly ve větru. Přišla mi zpráva od mé nejlepší kámošky:

„Jenom chci abys věděl, že tě mám ráda."

Zpráva byla krásná ale zároveň velice znepokojující. V tu jsem si to uvědomil. Vyběhl jsem z domu a co nejrychleji jsem mohl jsem běžel k paneláku kde bydlela.

Ve světlém dresu s krvavými skvrnami si to tančila prázdnými chodbami bytu směrem k otevřenému balkónu.

Její tmavé vlasy vlály ve svěžím letním větru. Za doprovodu zpívajících ptáků vyšla na špinavý balkón a nadechla se, cítila volnost.

Kéž bych mé malé letní depresi mohl dát ještě pusu na rozloučenou.

Svýma hladkýma rukama sjížděla po rezavém zábradlí, které ji drželo od jejího vzletu, shlédla dolů a viděla krásnou zelenou louku plnou sedmikrásek, vedle kterých by se její krása zdála být jako diamant na prstenu.

Naposled se pořádně nadechla a stoupla si na samotný okraj zábradlí. Jako labuť s roztaženými křídly vzlétla směrem k jejímu cíli.

Když jsem došel k paneláku tak už bylo pozdě. Místo bylo obklopeno policií a sousedy. Snažil jsem se protlačit co nejblíž abych se mohl podívat, zda to je to, co si myslím že to je.

U jejího bezmocně ležícího peří klečela policie se sanitkou a zkoumaly co se stalo.

Mé oči se zaplnily slzami bolesti a utrpení s křikem „Co tady děláš děcko!" jsem se zhroutil na zem.

Stejně tak bezmocně jako její peří jsem ležel na podlaze našeho obývacího pokoje. S otevřeným fotoalbem v pravé ruce jsem spojoval nitky dohromady, má malá drahá letní deprese mě pohltila a zničila mou mysl.

Její krása mě otrávila a moje láska k ní mě usmrcovala.

Ach ne... můj drahý... všichni co mě mají rádi... Jako stužku jsem je jedním ladným gestem odstřihl.

Teď jsem tu úplně o samotě. V chladném vězení svého apartmánu. Porozhlédl jsem se kolem sebe, vše, co mě dělalo mnou teď je pohozené a zapomenuté.

Srdíčkové brýle bezmocně ležící na nedočtené Lo, Bílé lehké šaty, co za mnou vlály jsou hozené ve skříni pohřbené pod hromadou jiného oblečení. Můj dětský přihlouplí výraz, když jsem měl na tváři kdykoliv jsem byl s ním, s jediným, co mě drží při hladině, ty mašle, které mám na svém album coveru Oceán... Ach... jak mi to chybí, ty modrošedé dny, kdy mě nikdo neznal, když jsem hojil své rány z ultra násilného vztahu, když my bylo teprve sedmnáct...

Cvaknutí dveří mě vyhodilo z mého uvědomění, přišel z práce. Rozeběhl jsem se za ním s otevřenou náručí, s úsměvem a pravou radostí v duši jsem ho objal.

Chytil mě za boky a nadzvedl mě, jemně jsem položil své chladné dlaně na jeho rozpálené tváře a s planoucí láskou v očích jsem ho políbil jako by to měla být ta poslední věc kterou kdy udělám.

Položí mě na zem a s překvapením na mě hledí, jak mi stéká slza radosti po tváři.

„Jak moc se ti omlouvám můj drahý." Šeptl jsem, on se usmál políbil mě. „Ach mon amor... já věděl že to přejde." Vzlykl.